lilo novou tíž na srdce Amilovo, ale náhle temenil se nový zvuk z prohlubně mlčení. Opětné ticho valilo novou tíž na srdce Amilovo, ale náhle temenil se nový zvuk z prohlubně mlčení. Sladce a čarovně to zaznělo dumajícím lesem: Amis uslyšev v dáli roh Amilův odpovídal mu, a hudba jeho rohu, podobná proudu perel, rostla v snivém šelestění stromů, rostla víc a více, a přikvapila jako uchvacující příboj tónů k božím mukám; tam zmocnila se tak neodolatelnou silou Amilovy duše, že tento náhlou touhou jat uzdou trhl, koně svého ostruhami bodl a jižjiž do lesa za přítelem chvátal. V tom ale rozvlnil se vzduch po třetí zase novým zvukem, ale tentokráte přicházejícím se strany, kde město leželo — zněly a hučely to zvony kathedrály a zvaly slavně každého, kdo je slyšel, ke hře, která se provozovala toho dne pod širým nebem na počest Krista a matky jeho, plné milosti. Král, královna a spanilá Jolanta měli býti přítomni. Před zrakem láskou zpitého Amila vynořil se ihned z posvátného hlaholu těch zvonů luzný obraz přežádoucí dívky. Duše jeho zachvěla se jako zelený ten les kolem šumící, a hudba zvonů ohlušilá rázem tiché zvuky rohu Amisova. Podruhé trhl Amil prudce uzdou. Kůň se vzepjal, obrátil se a letěl jako střela směrem k městu… Starý hvozd zakýval snivě zelenou svou, věčně mladou hlavou, v které co zpěvné myšlenky se letní ptáci rodí…
