pokyn, by přiletěl jak na perutích k službě tvé. Můj život, ba duše moje, vše jest tvé, kdykoli jen požádáš!“
Amil tiskl Amise ještě těsněji k srdci a nový proud slzí mu z očí vyhrknul; ale Amis potlačuje mužně svoje city vyrval se s něžným úsměvem z jeho náručí, pokynul mu rukou, pobodl svého koně a odjížděl. Amil se vzmužil též. Mlčky a nepohnutě stál u božích muk trhaje nevědomky plané růže s keřů, a díval se, jak přítel jeho a po něm skvělé komonstvo, muž za mužem, pod stíny hučícího hvozdu mizeli, až konečně jen lesk jich zbraní mezi haluzemi až na zem visicími jako jiskry proskakoval. I tyto záblesky přestaly se lesem míhat; naslouchal pak upřeně, by slyšel v mechu hluchý duso koňů, jenž se slabě do smutného šumu jedlí mísil a posléz v náhlém zaburácení větru zanikl.
Teď teprve zdálo se Amilovi; že přítele svého ztratil! Rychle chopil se svého stříbrného rohu a zatroubil plnou silou; to byl poslední jeho pozdrav. Jako divukrásný smích nadzemské jakés bytosti, vznášející se v průhledném modru, zazněly jasné tyto zvuky, mísily se vítězně v ranní hymnus dumavého lesa, zaletěly v lůno skal, a tyto sestřásajíce tížící dřímotu s pošmurných čel, opakovaly jako udiveny jásavý smích kovu; lupič vítr zmocnil se té hudby a odnášel ji daleko, daleko, až unavením zmírala a posléz utonula v děsivém bezdnu němoty. Opětné ticho va-
