Ryk a lomoz probudily záhy oba přátele z krátkého odpočinku, celý dům ozýval se voláním zbrojnošů a břinkotem zbraní: manové Amisovi chystali se již k odjezdu. Přátelé oděli se na kvap a po spěšné snídani přivedli oběma osedlané koně, neb Amil chtěl druha svého doprovodit. Probuzená niva, blažena polibkem slunce, o kterém po celou noc byla snila, usmívala se třpytně rosou a vítala jásavě zlatou jeho tvář zpěvem skřivánčím. Oba přátelé ale nedbali tentokráte krásy jitra, toho znovuzrozeného děcka nebes, myšlenka loučení zarmucovala srdce jejich bolestně. Město ztracelo se poznenáhla v dáli za nimi a dlouhé stíny lesa padaly již na bílou silnici, vinoucí se jako potok lukami a vbíhající jako k odpočinku pod zasmušilé jedle hvozdu. Na pokraji lesa stála šedá boží muka uprostřed planých růží, a tam podali si přátelé naposled ruce, tam naposled se objali se zaroseným zrakem.
„Buď svého slibu pamětliv!“ prosil Amis, „a nezapomeň též, že v době nebezpečí, v času tísně věrný tvůj druh čeká na jediný
