A strom, na který jsem se pověsiti chtěl, ten bránil se jak zoufalý a pozdvihl větve svoje k nebi v úžasu, a když jsem přece suku jeho se byl uchopil a kleté svoje tělo naň byl pověsil, tu zděsil se tak hnusným, vnuceným mu ovocem, že okamžitě uschnul, že zlomil se — a žiju… Zdá se mi, že padl jsem v těžkou jakousi mrákotu; ale jaká nová muka mne z ní probouzí, proč ani krátký spánek již mi dopřán není?
Hlas z rudého oblaku. Jidáši! Není pro tě více spánku. Co ze mne na tě bez ustání prší, to jest krev Abelova. Slunce ji vytáhlo do výše, než ji země pohltiti mohla. Volala o pomstu, a na jasné tváři nebes shlukla se co rudý oblak, jehož stín na světlý stupeň trůnu Nejvyššího dopadnul. Oblak bloudil všehomírem a hledal toho, který větší zločin spáchal nežli Kain. Tys přitáhl mne k sobě! Není více spánku pro tvá víčka, Jidáši, a není více zapomenutí tvého zločinu.
Jidáš. Ó běda bez konce! Proč setkal jsem se s tímto člověkem! Proč uvěřil jsem, že jest Messiášem? Proklata buďtež ústa, která starou pověst o příchodu Messiáše poprvé do mého ucha šeptala! Nechť proklaty jsou ony soumraky, kde pod fíkovým stromem starci o tom bájívali, jak zjeví se ten vyvolenec boží, jak na břeh postaví se u Joppe a moři rozkáže, by perly svoje a potopené bohatství mu k nohám vychrlilo; jak věrné svoje šarlatem a zlatem oděje a mannou,
