k osobě tvé, kterou nyní v pravdě nenávidím jako bytost svoji vlastní, zničenou vinou tvou.“
Žasl jsem nad jejími slovy, pokoušel jsem se všemožně hrdé její srdce s osudem, s Bohem, se světem smířiti — ale marně. Žiji život hrozný vedle ní, temný její zrak mluví neustále o nenávisti jen a nikdy nezachvěje se srdce její citem jemnějším. Bez labutího rubáše, bez kouzelného pasu, bez čaromoci jest Thorgerda přece valkyrií, ženou příšernou, divokou, lásky neschopnou, hrdou a zlou… Osudná její krása, která mne zavedla do propastí nekonečných muk, jest nezměněna, Thorgerda jest vznešená a luzná jako ty démantové hory jejího ostrova, ale nenávist bouří a zuří v útrobách jejích jako zkázyplný onen oheň v sopkách islandských.
„Běda tobě!“ šeptala Thorgerda jednou ze sna, „běda tobě, zmocním-li se někdy čarovného pasu, rozluštím-li někdy jeho runy! Potrestám pak tu tvrdošíjnost, s kterou jsi mne strhl s pyšné výše velkých myšlének do hnusného kruhu všedního!“
Mručíc tato slova házela sebou na lůžku, oči její se koulely jako v smrtelném zápase, a pěsti její se zatínaly. Od onoho času chvěju se bez ustání, by Thorgerda se pasu nezmocnila, schovávám jej co den na jiné místo, a nikdy nezdá se mi dosti bezpečně ukryt…
Po těchto slovech zamlčel se Amis, a přátelé zadumali se mlčky v bolestném rozechvění.
