Tato stránka byla zkontrolována
„Znáš nyní celý děj mého neštěstí,“ počal Amis opět, otevřel své roucho a vyňal zlatý pás, který se zajiskřil v matném světle zapajícího již měsíce. „Vezmi ten čarotajný předmět mého strachu,“ pravil Amis a podával Amilovi Thorgerdin pás. „Přijdeš-li někdy do Marsilie, kde předkové našich matek odpočívají, pověs jej za oltář Panny Marie v rodinné naší kobce, tam ať si zůstane na věky.“
Amil slíbil, že tak učiní, otevřel roucho a ovinul hrdlo tajemným pasem, slibuje, že ho dříve neodloží, až jej dle přání svého druha v rodinné kobce na naznačeněm místě uschová.
Měsíc byl zatím úplně zapadl, a přátelé vrátili se smutni na nocleh, kde na společné lože k nepokojnému, vzdechy stále přerušovanému spánku ulehli.
