Ale nedlouho snil jsem luzný lásky sen a krátké svoje štěstí splácím dlouhou, nikdy snad, leda smrtí končící se strastí!
Thorgerda zasmušila se záhy po našem sňatku, a od oné doby nevyjasnilo se více chmurné čelo její. Myslil jsem z počátku, že snad vzdálenost od vlasti ji zarmucuje, ale bohužel přesvědčil jsem se brzy o svém omylu. Nalezl jsem ji málo dní po našem příjezdu hořce štkající, a na otázku mou, co ji tak zarmucuje, otevřela mi krutými slovy svoje zatvrzelé srdce.
„Nenávidím sebe samu,“ pravila mi, „nenávidím sebe samu pro ohavnou slabost svou. Věz, že jsem při zápase našem na vrcholku sopky podlehla hanebné křehkosti svého srdce a nikoli síle tvého ramene. Cítila jsem záchvat oné lásky k tobě, oné lásky, pocítěné od prvního okamžiku, kdy jsem tě viděla, lásky uchvacující, navzdor nenávisti, kterou rty moje neustále lhaly — a dobrovolně dala jsem se přemoci. Když jsem tě hnala do jícnu sopky, činila jsem to v zoufalství, jako tenkráte, když jsem podněcovala veškerou mládež islandskou k boji proti tobě; ale srdce moje mělo vždy jen jediné přání, ač mysl má se proti tomu bouřila, přání totiž, abys zvítězil… Stalo se tak, stala jsem se tvou a klamala jsem sebe samu lásky klamem! Nyní ale probudila jsem se ze svého sna, z ohavné své zbabělosti, a probudila jsem se co otrokyně tvá, na věky přikována
