uviděla k smrti zemdleného, popáleného, krvácejícího. Mezi cáry mého oděvu blyštil se tajuplně zlatý pás, který jsem si byl kolem těla upevnil.
„Věříš nyní ve velkou moji lásku a ve vítěznou její moc?“ tázal jsem se přistoupiv k ní.
Thorgerda schýlila hlavu a ještě jednou zaplanulo oko její divoce, když zavadilo o zlatý čarovný pás. Pak ale zakryla si tváře dlaní, a když opět na mne pohlédla, měla oči plné slzí. „Jsem přemožena,“ pravila štkajíc; „jsem tvou otrokyní, tvojí plennicí!“
Klesl jsem jí k nohám. „Ó Thorgerdo!“ prosil jsem, „kaž mi, bych se opět vrhl v propast ohnivou, ale nemuč srdce mého řečí ukrutnou! Ty’s paní mého života, mé duše! Což není možno dojmouti tě, lásku roznítiti v tvé hrudi? Ó Thorgerdo, já jsem otrok tvůj, čiň se mnou co ti libo.“
Utřela oči své, schýlila se ke mně a s tváří planoucí zašeptala: „Nuž vezmi mne, Amisi, jsem tvá.“
S jásotem přivinul jsem ji k srdci a odnesl ji daleko od kouřícího se jícnu, tam na ono místo, odkud celý ten velký ostrov s nevyrovnatelnou, uchvacující krásou viděti bylo. Tam seděli jsme mlčky, ruku v ruce. Hlava její spočívala unavena na mém srdci, oko její hledělo snivě a zamyšleno v dál, a starý Asbjarn seděl opodál nás a pěl starobylou zasmušilou píseň, plnou touhy, plnou něhy a
