lého se mne chápaly a mne do podzemního, tmou a prázdnem, vodou a ohněm naplněného brlohu tahaly, a mrazivý dech smrti vanul z toho na rozpálenou moji skráň; zároveň uchvacovala mne nepochopitelná závrať lákající mne, bych se střemhlav uvrhl do samé náruče těch hrůz. Nastal zápas jasné mé vůle proti útočnému přeludu, kteréhož jsoucnost uznati se zdráhala. Cítil jsem temně, že podlehnu, jakmile v přítomnost démonického nepřítele svého uvěřím, a polo udušen jedovatými parami volal jsem do rachotu hromu s křečovitým smíchem, že nelekám se nicoty, skrývající se za škrabošku rozníceného živlu. Horečný tento boj proti sobě a proti čemusi neznámému, neurčitému, byl nejhroznější, jaký jsem ve svém žití podstoupil, a skončil pro mne šťastně. Výbuch sopky přestal tak náhle, jak byl povstal, oheň uhasl, dým se rozstoupil a hřmění umlklo. Ale mně zdálo se, že anděl boží byl s nebe sestoupil, že za mne byl bojoval a za mne zvítězil…
Děkuje Bohu z hloubi duše sebral jsem veškeré síly své a dal se bludištěm balvanů na zpáteční cestu. Byla nad míru příkrá; každou chvíli klesal jsem zpět a každou chvíli očekával jsem znova hroznou smrt, ba ještě u samého pokraje, když jsem již nohu na pevnou půdu stavěl, byl bych málem nazpět do jícnu sopky sletěl. Zachytil jsem se šťastně velkého balvanu, čnějícího osaměle ze sypkého popela. Thorgerda vykřikla, když mne
