a mrštila jím vysoko do vzduchu. Zasvištěl jako had, šlehl kouřem sopky jako blesk a padl pak do zejícího jícnu.
Thorgerda hleděla proudícími jí přes oči vlasy plna nenávisti a vzdoru na mne a zvolala: „Ty’s přemohl protivníky v boji při turnaji u mého otce, ty’s přemohl mne a čarovný můj pás, nenáviděný tvore, jdi a přemoz ducha hory, pak uvěřím ve všemohoucnost tvé lásky a jsem tvou otrokyní. Jdi, máš-li k tomu odvahy!“
Zasmála se divoce a pohrdlivě, když jsem okamžik váhal, ale nedal jsem jí času promluviti jediného slova. Pokynul jsem na Asbjarna, který právě přicházel, aby ji střežil, a jako šíp letěl jsem k děsivému jícnu. Stěny jeho byly téměř kolmy a nebylo možno se po nich dolů pustiti; ze všech rozpuklin valil se dým a kouř, ale ohně nebylo lze nikde spatřiti. Místy ležel docela vysoko sníh, pokrytý čoudem. Některý z balvanů padal s ohlušujícím rachotem do propasti, jakmile se ho noha moje jen dotekla, a více než jednou byl bych se tam s padajícími kameny sřítil.
Konečně dosáhl jsem přece místa méně příkrého, odkud jsem nebezpečnou cestu do jícnu hory podniknouti mohl, a brzy octnul jsem se na jeho dně. Bylo to úzké údolí, v kterém v divokém neladu obrovské trosky rozdrcených skal jako těla s nebe svržených zlých andělů ležely; ale i zde v tom pekelném kotli, naplněném žhoucími výpary, nalézalo se množství sněhu.
