oné straně se černal, s které Thorgerda byla přišla. Byl to největší a nejhlavnější jícen hory. Černý kouř počal se nyní z něho valiti, a v temném tom oblaku stála Thorgerda bledá a bílá, a hrozná výrazem své tváře. Rudé zlato čarovného pasu svítilo temnotou jako blesky.
„Čeho hledáš, smělče, zde?“ zvolala na mne, když jsem se jí blížil. „Máš dosti odvahy i zde o lásce své mluvit, zde, kde ohnivý dech démona až k tobě šlehá? Oloupils mne o nejdražší dědictví, nebudu více valkyrií, a proto zasvětím se duchu této hory, jak jsem ti již jednou pravila. Ó vy, kdož dole kolem plamenného jezera se vznášíte, přivítejte svou novou družku! Již jdu!“
Zachytil jsem ji za ruku, když se zavřenýma očima do jícnu se vrhnouti chtěla, a odtáhl jsem ji od kraje, kde se půda pod našima nohama bořila.
Nastal zápas mezi námi. Čarovný pás dával bílým Thorgerdiným pažím, která se roztrhaným rouchem jako sníh třpytila, síly nadlidské. Více než jednou cítil jsem, že Thorgerda již již mne přemáhá a k zemi kácí, ale pokaždé pomáhal mi stud, býti ženou přemoženu, k dvojnásobné síle, a po dlouhém boji byl jsem konečně vítězem.
V okamžiku, kdy bledá Thorgerda v náruč mou již klesala a já soustrastně ji pustil, vzchopila se ještě jednou, strhla čarovný svůj pás, zatočila jím dvakrát prudce nad hlavou
