se jezera jako ohromné oči, hledící toužebně k obloze, a mnohý pahrbek a mnohá hora ruděly se purpurem kvetoucího vřesu…
Hlas Asbjarnův vytrhl mne z mého rozjímání; pěl nějakou pobožnou píseň, a když jsem se ohlédl, viděl jsem šlehající oheň a v něm hořelo v rozpoltěné skříni bílé roucho z labutího peří. Modré plamínky proskakovaly z něho a bílý kouř kroužil se do výšky.
Pojednou zazněl ještě druhý hlas, zazněl zoufající výkřik, a Thorgerda stála za námi. Byla posud oděna v černé svoje roucho, ale zlatý pás, pokrytý drahokamy a stříbrnými a temnými runami, vinul se jako had kol štíhlého jejího těla. Oči její byly na hořící roucho na hranici upřeny.
„Jsem oloupena o své dědictví!“ volala bledá hněvem a bolem. „Proklat buď podlý lupič!“
„Bůh vás neslyší, Thorgerdo!“ odtušil stařec, „a s jeho svatou pomocí zničíme i ten váš pás; neměla jste na štěstí dosti času rozluštiti jeho runami psaná tajemství.“
Thorgerda sebou trhla a obrátila se na útěk.
„Za ní, můj rytíři, za ní!“ volal stařec; „zůstanu zde, až poslední zbytky těch per se v popel rozpadnou.“
Asbjarn mne nepotřeboval dlouho pobízeti, pustil jsem se za Thorgerdou. Netrvalo dlouho a dostihl jsem jí. Stála těsně vedle jícnu, který nedaleko pod chlumem hory na
