zahynul, ale podporován jeho silou neobyčejnou v tomto stáří, octnul jsem se konečně na čistém vzduchu. Nebe bylo se též vyjasnilo, oblaka, která nás byla zahalovala, odnesl vítr a dostoupili jsme šťastně nejvyššího vrcholku sopky. Byla to malá plocha, na jejíž mnohých místech ležel vysoko sníh, ačkoli půda pod našima nohama byla teplá. Na chlumu nebylo žadného jícnu; vše zdálo se klidné a obyčejné, ale když Asbjarn malou jámu kopati se jal, aby tam narovnal hranici, kterou takto před větrem lépe uchrániti chtěl, prodíral se hlinou všude kouř.
„Oheň hory jest zlý,“ pravil stařec, „nikdy nestrávil by kouzelné to roucho, ale oheň dobrý, který vyšlehne z březového dříví, obrátí prokleté ty čáry brzy v popel. Pro větší jistotu přinesl jsem ještě svěcený olej. Kdyby Olafův otec byl tak učinil, byl by nám velkého namahání uspořil.“
Vylil olej na dříví, a já hleděl mezi jeho prací dolů na uchvacující pohled, rozprostírající se před nadšeným zrakem mým.
Nikdy nebylo oko moje spatřilo vznešenější krásy nad onu divuplného toho ostrova! Zelené jeho pastviny šířily se do nekončena, vlnovité pahrbky probíhaly v dlouhých řadách pláň, a zubovité cimbuří horstev čnělo do vzduchu a oslňovalo zrak démantovou září svých velebných ledovců; bílé řeky vinuly se plání a ústily do dálného moře, splývajícího azurně s azurem nebes. V dolinách třpytila
