rudý kužel a bránil dalšímu postupu. Asi v polovici jeho výšky zpozoroval jsem velký kříž v tvrdou jeho hmotu vrytý.
„Chvála Bohu!“ zvolal Asbjarn, „přišli jsme ještě v čas, nikdo zde před námi nebyl. Odložte břímě své a pomozte mi balvan tento odvalit.“
Nebyla snadná práce, skalou touto hnouti, ale spojeným silám naším podařilo se to přece; po dlouhém namahání naklonili jsme kužel tak, že vzal převahu a do zející propasti se sřítil mezi tím, co jsme se pevně blízských skal drželi, bychom s ním do bezedna strženi nebyli. Letěl a letěl, ale žádný zvuk, žádná ozvěna nezahřměla z hloubi nahoru k nám, a bylo nám to hluboké ticho mírou závratné hloubky propasti. Mráz mi projel tělem a zavřel jsem oči.
„Nevím,“ zasmál se Asbjarn, „jestli by Thorgerda byla balvan ten zmohla, leda že snad pomocí čarovného pásu, nalezla-li ho již.“
Vyňal z rozštípaného dříví malou motyku. a jal se rychle kopati. Brzy zablesklo se cosi v temné půdě jako zlato, a za nedlouho vytáhl Asbjarn malou kovovou, horkem poloroztálou skříň. Cosi bílého a třpytícího se probleskovalo četnými jejími rozpuklinami. Vzal skříň na ramena, i já se chopil opět svého břemene a spěchali jsme s místa, kde jedovaté páry mne poznenáhla tak byly omráčily, že nohy moje jen stěží ještě službu mi konaly. Bez pomoci starcovy byl bych zajisté
