Poušť, kterou jsme se nyní brali, byla děsivá v černé, příšerné nahotě své, šklebící se na nás jak sama smrt, která temnokřídlá kol těchto drtících skal kroužiti se zdála. Půda, po které jsme kráčeli, skály, které zubovitě do výše čněly a v jejichž útrobách hluše hrom rachotil, nebyly ničím jiným než ztvrdlé, nyní vychladlé, ale druhdy tekuté ohnivé proudy roztálých kamenů, které sopka ze sebe byla vychrlila na zkázu a zmar všeho života. Sem tam ruděly se krvavě lišejníky mezi balvany, a to byla jediná stopa rostlinstva. Nebe bylo zachmuřeno a náhlá jakási mlha plížila se skalinami, a byli jsme přinuceni nebezpečnou cestu svoji hmatati. Dusna přibývalo stále, a z rozpuklin hory hrnuly se sirné páry. Přišli jsme na pokraj strašlivě zejícího jícnu. Kolkolem ležel rudý popel a černý kouř kroužil se do pošmurného vzduchu. Zastavili jsme se na krátkou chvíli a Asbjarn pravil mi, že jsme již nedaleko svého cíle. Cesta, kterou jsme se nyní brali, byla nejnebezpečnější; na jedné straně rostla rovná, černá stěna do nekonečna, a na druhé šklebilo se bezedno, do kterého jsme se každým okamžikem sřítit mohli, oslepeni jsouce kouřem a zápasíce s vichrem, který mrazivě a divoce dul. Ale starý Asbjarn neztrácel ani na okamžik dobrou mysl svou a pobádal mne k vytrvalosti. Pozorlivě všímal si každého balvanu, visícího do propasti neb nad naší hlavou, a pojednou se zastavil. Ostře do naší cesty vbíhal ohromný
