jedeme nejpustější krajinou, jakou jen širá země chová, ale na obzoru stály přece majestátně ty velehory, třpytící se sněhem, a u nohou jejich zelenal se v dáli smaragdový koberec nejbujnějších pastvin a poušť kolem nás byla tím zapomenuta. Ob čas zastavili jsme se u nízkých domků, drnem pokrytých. Asbjarn promluvil krátce s obyvateli, tito přinesli nám něco pokrmu, kterého požiti mne stařec donutil, a letěli jsme pak zase dále. Někdy změnili jsme u těchto domků i koně.
Konečně octli jsme se na samé patě horstva u jakési kovárny, ležící tam uprostřed krásné louky. Tam zanechali jsme koně své, a starý muž, který tam bydlil, vyšel na louku a schytal z pasoucího se tam stáda tři mladé klisny; na jednu naložil Asbjarn rozštípané dříví březové, na ostatní dvě sedli jsme a dali se cestou vzhůru na sopku. Cesta ta byla příkrá a nebezpečná, ale klisny naše zdálo se že ji dobře znají, a bez úrazu a dosti rychle přišli jsme až k místu, odkud již nebylo možno koňmo dále stoupati. Asbjarn svázal nyní klisny zvláštním spůsobem, tak že hlava první k ocasu poslední se připevnila; točily se tedy neustále v kole, když utíkaly, a tímto spůsobem byli jsme jisti, že daleko zaběhnouti nemohou, a že je opět nalezneme, až se s vrcholu sopky vrátíme. O březové dříví rozdělil jsem se s Asbjarnem a s tímto břemenem na ramenech počali jsme nebezpečné, namáhavé stoupání.
