Chtěl jsem jej žádat o vysvětlení těch slov, avšak děsný výkřik přehlušil mou otázku; zdálo se, že veškeré to množství, shromážděné na skalách, mělo jen jediné hrdlo, jediný hlas, který nyní zaburácel jako bouř. Ohlédl jsem se na břeh: ejhle, druhý požár šlehal tam k nebi, mohutnější, hroznější, než byl onen na moři; celý Nidaros byl jedním jediným plamenem, a zdálo se, že klenby nebes dosáhnouti se snaží. Ze všech oken a dveří valil se dým a pršely jiskry, praskot jako hořícího lesa budil ozvěnu skal, a celé moře zdálo se proměněno v krev; vichřice přilítla jako kouzlem přitažena a dmula plameny mohutným šlehem svých křídel a hučela jako divokou radostí.
„Thorgerda!“ zvolal jsem poděšen, neb projela myšlénka mi hlavou, že snad mešká v hořícím domě. Ale Asbjarn chopil mne za ruku a ukázal mi na ozářenou pláň; tam viděl jsem koně uhánějícího spěchem větru, a na hřbetě jeho seděla Thorgerda. Ohlížela se na plameny, zamávla rukou jako na rozloučenou a uháněla dále.
„Co to znamená?“ podivil jsem se.
„To znamená,“ vzkřikl mi Asbjarn do ucha, neb hukot moře, vichru a lidí byl ohlušující, „to znamená, že Thorgerda sama dům zapálila! To znamená, že se nikdy více vrátit nechce! To znamená, že se stane valkyrií, že na umírajícím otci vymořila tajemství, kam rubáš labutí a kouzelný pás uschoval!
