hnutí stál koráb v šeru, osamotnělý, nemaje nikoho, než zemřelého krále moře na pusté palubě. Vlny šplounaly tiše a večerní vítr svištěl mezi skalami, ale z lidí nehnul sebou nikdo, nerušil ani slovem ticha, a zraky všech upíraly se na příšernou tu loď, nesoucí opuštěnou mrtvolu.
Konečně vyšlehl požár, jejž lodníci byli v útrobách lodi vznítili, než ji byli opustili ; rudé jazyky plamenů skákaly po palubě a spojily se v nesmírnou hvězdu, zářící na ztichlých, dřímajících vodách.
Ihned naplnil se vzduch tryznami, zpívanými nesčíslným množstvím hostů pohřebních, a truchlé tyto zpěvy neumlkly, až když se byl koráb v kusy rozpadl a když vlny žhavé jeho údy se sykotem rozmetaly po ztmělé hladině, až když roztálé zlato koruny a řeřavé drahokamy šperků vodami shlceny byly a v popel rozpadlý král do lůna onoho mohutného moře, které za říši svou byl někdy považoval, k věčnému klidu se byl ponořil.
Zadumán zíral jsem na to velké divadlo, když mne starý Asbjarn oslovil. Neměl dosud příležitosti se mnou promluvit a žádal mne nyní, abych mu poslední okamžiky nebožtíkovy vylíčil. Učinil jsem tak na jeho žádost a svěřil jsem mu též podivný výstup s Thorgerdou.
„Velký bože!“ zvolal Asbjarn. „Příliš dobře rozumím tomu, čemu vy se divíte a co uhodnouti nedovedete.“
