ve jménu Thorgerdině; znal též šťávy bylin a stromů, a jemu svěřili úkol, mrtvolu mořského krále balšámem napouštěti.
Konečně přišel den pohřbu. Veškeré pahrbky, skály a břehy byly nesmírným lidstvem pokryty. Slunce zapadlo krvavě do modrého moře, a když noc na krajinu se spouštěla, vyšla Thorgerda z hradu v černém hávu, ale bez závoje, a pokryta zlatem a drahokamy, jako slavná královna. Naplňovala tichý vzduch dlouhou, pošmurnou smuteční písní, a když umlkla, padly na dané znamení palisády před domem k tomu cíli podkopané, a průvod pohřební se náhle zjevil celému shromáždění. V rakvi pokryté zlatou látkou ležel Olaf v hávu purpurném, zlatá koruna zdobila bílé jeho vlasy a po boku blyštil se mu velký nahý meč. Mužové v černých hávech nesli jej na břeh, a za skalou vyplula nyní velká loď, pokrytá těžkou, tmavou látkou, posetou stříbrnými slzami. Na tuto loď postavili muži rakev, a Thorgerda kráčela velkým krokem přes dřevěný, zvláště k tomu cíli sbitý most na palubu, by se s otcem naposled rozloučila. Stanula před rakví, sňala diadém svůj a zlomila jej silnou rukou, sňala rubínovou hřivnu, zlaté obruče, perle a všecky skvosty své, a házela je k nohám nebožtíkovým; pak podali jí závoj, který mu hodila přes tvář, políbila ho na čelo a vrátila se na břeh.
Nyní hnula se loď, vyjela daleko do moře, tam zakotvili ji lodníci a vrátili se též. Bez
