hlasem, že žena tato nemá srdce, a lekal jsem se poprvé své lásky k ní.
Druhého dne ráno shromáždila Thorgerda veškeré obyvatelstvo domu a prohlásila se za dědičku statků a slávy svých předků. Byla hrdá, bledá a pevná. Ani jediná slza nezaleskla se v jejím oku, ani jednou nezachvěl se její hlas, když o nebožtíkovi mluvila; ale byla nevýslovně krásná, zahalena jsouc v dlouhé, vlekoucí se závoje smuteční a podepírajíc se o mohutnou stříbrnou berli. Tak stála pod baldachýnem, pověšeným pro tuto příležitost mezi sloupy runami pokrytými.
Do všech končin ostrova rozlétli se poslové, zvoucí obyvatelstvo k slavnému pohřbu posledního mořského krále. Tři neděle chystali královský ten pohřeb a ve dne v noci byly cesty, vedoucí k sídlu Olafovu, cestujícími pokryty.
Po celý ten čas byla Thorgerda neviditelnou, jen v noci otvíraly se dvéře její komnaty, a pak vyšla v průvodu svých dívek, pokryta hustým, neproniknutelným závojem, usedla na prahu oné síně, kde otec její ležel, a tlumeným hlasem zpívala píseň smuteční, doprovázena jsouc celým sborem žen a dívek. Po celé ty noci hořely ohně na všech chlumech a s věží hradu Nidaros zvučely neustále táhlé a hluboké zvuky kovových trub.
Starý kovář Asbjarn zavítal záhy po smrti Olafa, mořského krále, na Nidaros. Znal staré, polozapomenuté obyčeje a mravy a řídil vše
