„Jen za tu cenu jest úsměv tvůj a polibek a smír?“ tázal se hlasem plným výčitek a slzy mu vyhrkly z očí.
Thorgerda kyvla chladně a hrdě hlavou. Olaf zalomil rukama a ležel chvíli bez hnutí, byl jako by úplně zničen. Slavné ticho rozkládalo se v komnatě. Thorgerda upírala stále hadí svůj hled na umírajícího starce. Konečně pokynul jí rukou. Opět se chýlila k němu a položila ucho své k jeho ústům; šeptal jí cosi maje mezitím zrak jako vytřeštěný, a tvář její se měnila jásavým výrazem. Když dokončil Olaf, vzpřímila se, pozvedla ruce s divokou radostí nad hlavu a zajásala tak divoce, že se opět stěny komnaty zatřásly, jako dříve při zoufalém výkřiku starcově. Pak políbila ho několikráte prudce na čelo, Olaf ale nedbal již.
„Běda!“ zachraptěl v zápase se smrtí, „běda, co jsem to učinil!“
Zahalil tvář svou rouchem jako umírající hrdina — a skonal.
Přistoupiv k němu jal jsem ho za ruku; byla již chladná. Přemožen city svými padl jsem mu na prsa a ležel tak několik okamžiků, roně vřelé slzy; když jsem vzhlédl, byla komnata prázdna, Thorgerda byla zmizela.
Celý ten výjev u lože umírajícího Olafa byl mi nepochopitelnou hádankou; co byli si hrozného svěřili a šeptali? Nemohl jsem tajemství to proniknouti, ale výraz na tváři Thorgerdině děsil mne, volalo to ve mně mocným
