nad ztrátou, která jí hrozila. Dala otce odnésti na lůžko a tam probděl jsem s ní celou noc. K ránu otevřel Olaf náhle oči a hleděl kolem sebe.
„Umírám!“ šeptal a položil ruku na rámě Thorgerdino.
Vstala a hleděla mu upřeně do očí; ruka její se chvěla zimničně, tvář její byla bledá jako smrt, ale výraz její byl tvrdý, nebylo na ní ani stopy soucitu neb lítosti. Olaf sebou nepokojně házel, svíjel se pod zrakem dívky, který se krutě a mrazivě jako ocel do tváře jeho vbodal. Oči jeho hořely horečnou září, výkřiky zoufalé vydíraly se násilně z jeho rtů.
„Proklaté moře!“ blouznil, „jak mne nemilosrdně metá na žhavé skály, které se pode mnou boří a klátí. Běda, běda! Ó těch děsivých démonů a běsů! Jak šklebí dlouhé svoje zuby! A ty jsi též zde, Thorgerdo? Ale z očí tvých jde hrůza! Což nedovedeš se usmívat, což marně prahnouti musím po jediném polibku tvých rtů, jako jsem marně prahl po požehnání matčině?“
Thorgerda se pomalu, pomalu chýlila nad umírajícím mužem, ne ale k čelu jeho, aby jej políbila, jak si žádal, nýbrž k uchu jeho a zašeptala mu cosi. Výraz její tváře byl při tom tak příšerný, že mi krev v žilách stydla. Nerozuměl jsem, co šeptala, slyšel jsem pouze cosi jako sykot hada, ale Olaf vykřikl tak divoce, že se stěny komnaty zatřásly.
