stěně. Za několik okamžiků byl nahoře; byl jsem jen ještě málo kroků od něho vzdálen, když Olaf náhle temně vykřikl, zavrávoral a k mému hroznému úžasu střemhlav dolů k moři se sřítil mezi šedé, tam rozházené skaliny. Stál jsem bez pohnutí, hrůzou proměněn v sloup, a když jsem se vzpamatoval, ohlížel jsem se po tom, čeho se nešťastný byl tak zděsil; zahlédl jsem to brzy a zatřásl se hrůzou a dojmutím. Na malé ploše mezi ohromnými kameny ležela kupa uhlí a v černé jeho spoustě bělela se umrlčí hlava, zdobená zlatým, napolo ohněm rozpuštěným diadémem; v důlky příšerné té hlavy bylo se několik rubínů diadémů svezlo, a zdálo se, že bledá ta líc hledí na svět krvavýma očima, a bílé její zuby cenily se jako ďábelským úsměškem. Nebylo pochybnosti, stál jsem na místě, kde Thorgerda byla bývalou valkyrii upálila, a děsné to oko a hrozící ta šklebivá tvář byla nešťastného Olafa svrhla v strašlivý hrob. Chvěje se na celém těle spouštěl jsem se pomalu a opatrně dolů a vrátil se na loď, kde již Olaf, z vody vytažen, klidne jako v spánku ležel. Nebyl mrtev, srdce jeho bilo a nebylo rány na něm viděti, přece ale nemohl promluviti, a byl jsem jist, že dlouho žíti již nebude.
Dojeli jsme plným spěchem domů a Thorgerda stála na břehu, jako by nás očekávala; krátkými slovy vyložil jsem jí, co se bylo událo; svěsila hlavu, nejevila ale velký bol
