své, ale naslouchal jsem jen roztržitě, ono pošmurné „běda“ hrozící Thorgerdy znělo mi stále v uších a naplňovalo mne mimoděk úzkostí. Moře bylo klidné a loď naše jela po hladině jako šíp, pluli jsme málo hodin a labutí skála se vynořila z modra vln v celé zasmušilé kráse své. Přistáli jsme u poměrně nízkého mysu, který se mi ale nezdál býti oním, na němž tenkráte plameny hranice tak tajemně šlehaly, když jsem poprvé Thorgerdu u ostrova toho byl spatřil. Olaf vypisoval mi, jakým způsobem počneme honbu, ale mezi jeho řečí ozvalo se tak silné krákorání havranů, že vypravování jeho tím přerušeno bylo. Někteří z našich lodníků znamenali se křížem a hleděli polekaně kolem sebe, jako by zjevení jakési očekávali; majíť Islanďané totiž ptáka toho velmi v nelásce a pojí jej vždy jaksi s ďáblem. Olaf zahlídl nepokojné zraky svých lodníků a dal se do smíchu.
„Proklatí ptáci!“ zvolal, „hnízdí jich tam nahoře na skále as celé peklo! Počkejte, milí druzi, vyberu některé z těch hnízd, abyste se přesvědčili, že se tam čerti nelíhnou!“
Hned jal se příkrou skalou nahoru stoupati, a když jsem ho zdržeti nemohl, následoval jsem ho. Nestačil jsem starému muži, se smíchem ohlížel se po mně.
„Hle, zde první hnízdo!“ zvolal a házel bledozelená, hnědě kropenatá vejce dolů mezi balvany. „Ale na temeni jich bude ještě více,“ dodal a lezl hbitě a jistě po téměř rovné
