větší prudkostí. „Vy víte, že ostrov ten zasvětila jsem duši vaší matky, a že tedy ni zvíře ni člověk tam usmrcen býti nesmí, aby klid její se tím nerušil. Pomněte, že na labutí skále jsem mrtvolu její na hranici položila a upálila, a vzdejte se tedy svého úmyslu.“
„Honba se bude odbývati, jak jsem určil,“ odvětil Olaf a zakabonil se. „Nenávidím ty staré pohanské zvyky. Ty zapomínáš, Thorgerdo, že —“
„Vy zapomínáte, co se sluší!“ přervala mu vášnivě slovo. „Pravím vám, že to nelze. Neštěstí hrozí vám co spravedlivý trest, neuposlechnete-li.“
Olaf vstal. „Odejdi do své komnaty!“ velel rozzloben. „Nerozkazuje žena v domě mém. Zůstane při tom, co jsem pravil: honba se bude na labutí skále odbývat.“
„Běda, běda!“ zvolala Thorgerda temně a odcházela rychle, a dlouho opakovala ozvěna po chodbách věštící její volání.
Na druhý den vyjeli jsme na lov. V domě bylo záhy velmi živo, celé obyvatelstvo činilo přípravy, jen Thorgerdu nebylo viděti: teprve po skončené snídani, když jsme se již na loď brali, viděl jsem dceru Olafovu zasmušilou v stínu chodby, v hlubokém smutku podepřenu o zeď. Stlumeným šepotem opakovala bez ustání svoje „běda, běda!“ Olaf toho nedbal, byl veselý nad obyčej; sám řídil kormidlo opět jednou po dlouhém, dlouhém čase, jak mi připamatoval. Rozhovořil se o minulosti
