Za nedlouho řídnul les a z houště strměly k nebi vysoké skály, jež zdály se jako dómy, jako hrady, jako věže. Přišli blíže k nim a uviděli velké sluje v nich, klenuté jako síně, spočívající na sloupech obrovských, tvořily oblouky a mosty, kterých nesklenula žádná ruka lidská, a pod nimi černala se tmavá ústa kobek podzemních, vedoucích snad do bezedných propastí. Temně a hrozivě čněla skalní tato budova z černé houštiny jako čarovný hrad démonů, ale zelený les šuměl se všech stran do vlhkých jeskyň, bílí motýlové proletovali pod oblouky, lesní ptactvo hnízdilo v síních a třpytivé ještěrky míhaly se v rozpuklinách kobek, hledíce tajuplně, ale přítulně rozumnýma očima — to byl jako úsměv samoty na pošmurné tváři skal. Nedaleko hučel křišťálový potok a na jeho břehu stál velký, hrubý dřevěný kříž.
„Zde jest můj příbytek,“ pravil poustevník; „popřejte údům svým sladkého odpočinku a ovlažte ústa čerstvou vodou, které vám skála štědře poskytne.“
„Vy obýváte pravý hrad, můj otče,“ pravil Amis a seskočil s koně. Ostatní následovali jeho příkladu, a za chvíli byla měkká tráva lesklou zbraní poseta, a koně a lidé odpočívali pokojně na břehu potoka. Starý poustevník stál opodál a opíraje se zamyšleně o hrubý dřevěný kříž zíral občas napjatě na Amise a na Amila, a oči jeho plnily se pomalu slzou, slza rostla a rostla, vyhrkla a
