třpytily se bělostí sněhu. Podobal se stařec stromu na jaře, jehož tmavou, bezlistou korunu byl bělavý květ bohatě osypal. Pronikavé, černé oči starcovy vbodaly se do líce obou mladých mužů, rty jeho zachvěly se bolestně a hluboký, táhlý ston odlehčil jeho prsům a vmísil se do tichého šelestu usínajícího lesa.
„Bůh vás vítej, poustevniče!“ zvolal Amis.
„Bůh vám žehnej, spanilý můj pane,“ odvětil poustevník hlasem hlubokým a pohnutým.
„Zdá se mi, že není východu z toho lesa?“ pravil Amis. „Cesta naše vede nás ku dvoru královu, a zdá se, že to cesta ještě daleká.“
„Vy do Paříže chcete?“ divil se poustevník.
„Tam bylo by arci daleko,“ usmál se Amil, „avšak my chceme do Remeše, kde král právě dvorem mešká. Při sám bůh, vy žijete jako ze světa, když o tom ani nevíte!“
„Do Remeše není daleko, za několik hodin dorazíte do města. Že král tam mešká, nebylo mi známo, svět pro mne zemřel dávno, a dbám jen krále nejvyššího. Avšak láska k bližnímu nevymřela ve mně, a prosím vás oba, páni moji spanilí, byste u mne byli hospodou a nových sil nabyli k cestě další. Má poustevna je odsud na blízku.“
„To milerádi učiníme,“ odpověděli rytíři jako z jedněch úst, a poustevník položil mlčky ruku na uzdu koně Amisova a pohroužen v myšlenky šel napřed hlavu maje k prsoum skloněnu.