stekla těžce po smědé jeho tváři. Amil spozoroval jeho pohnutí, přistoupil k němu a tázal se soucitně po příčině.
„Jak podivná to mezi vámi podobnost, páni moji spanilí,“ potřásl poustevník hlavou, nedbaje kladené mu otázky. „A vy jdete tedy ku dvoru?“
„Tak jest,“ odpověděl Amil. „Když jsme se před pěti lety loučili, já a drahý můj Amis, přislíbili jsme si, že se v určitý čas, totiž po uplynutí pěti let tam sejdeme, kde král právě dvorem bude. Vydali jsme se v širý svět a hledali dobrodružství, a věrni svému slibu jeli jsme nyní každý o sobě do Remeše. Setkali jsme se na cestě právě než jsme vás v lese potkali.“
„Když jméno vašeho přítele Amis jest,“ pravil poustevník třesoucím se hlasem, „pak vy, pane, jste Amil.“
„Divím se, jak jste uhodl,“ pravil Amil, „a divím se vašemu pohnutí.“
„Ó nedivte se!“ zvolal poustevník; „na dně mé duše dřímá tajemství, které se mnou zemře, nesdělím-li je s vámi. Tajemství to týče se vašeho rodu.“ Na to zamyslil se stařec opět hluboce, pak vzdychl si a pokynul přátelům rukou, by jej následovali.
Brali se za ním vzhůru po úzkých stupních a přišli do jakési skalní síně, kde bujná tráva rostla, a odkud bylo viděti do širého kraje, daleko přes vrcholky chvějícího se lesa až k modrým horám, za které slunce bylo
