s výše nebes, nad sopkou ale stál posud onen temný, mátožný stín s rozepjatýma rukama, a ob čas vyšlehl zsinalý blesk z pod černých jeho křídel a zapadl do žhoucích proudů, které jak ohnivé žíly horou se klikatě křižovaly. Konečně zmizela i tato vidina ve tmě.
„Ty’s viděl?“ tázala se Thorgerda.
Nemohl jsem než kynutím hlavou přisvědčiti.
„Tedy jdi!“ pravila klidně a propustila mne s královským posuňkem krásné své ruky. Pak obrátila se k oknu, klonila se hluboce směrem ku kmitající se Hekle, zahalila si tvář černým svým rouchem a nedbala více o mou přítomnost, ani o proudy ledového vzduchu, vnikajícího oknem do komnaty. Za chvilku objevila se jedna z dívek; byla bledá strachem, ale vidouc Thorgerdu pohrouženou v myšlenky nebo modlitbu, neodvážila se ji rušiti, zavřela tedy mlčky okenici a usadila se pod hořící louč.
Odebral jsem se na své lůžko, a rozechvěn a naplněn pocitem jakés nevyslovitelné tesklivosti, probděl jsem celou tu dlouhou noc. Jen jedno bylo mi jasné ve víru odporujících si myšlenek: že Thorgerdu miluji a že se jí nikdy neodřeknu přes všechny ty nepochopitelné události, děsivé zjevy a tajůplné řeči. Naděje na konečné moje vítězství ukonejšila moje obavy a pochybnosti, byl jsem přesvědčen o zdaru svého podniku a
