zářící báň, sálající rubínem, zlatem, bledým smaragdem, a pod ohnivě třpytícím se nebem zářila ohnivě i zem! Bělost sněhu byla oslňující a moře v dáli za to černalo se temněji než noc, dmulo se jako znepokojováno těžkým snem, a hluboké jeho vzdechy byly jediným zvukem, rušícím ticho, spočívající nad příšerně osvětlenou krajinou, ticho velebné a tajůplné jako sama smrt.
Beze slov hleděl jsem vytržen na toto uchvacující, nikdy před tím mnou nevídané divadlo severní zory; Thorgerda ale vedla mne k oknu a vztáhla ruku k horám, které tonouce v kouzelném světle, s neurčitými svými obrysy pouhými stíny býti se zdály, neb chvějícími se ve větru parami. Zachvěl jsem se mimoděk: obrovský stín, temný a hrozící, vznášel se nad horou Heklou, jež planula a kmitala se jako tmavý drahokam báječné velikosti, v jehož nitru by proudy prudkého ohně stoupaly a padaly. Stín vznášející se nad temenem hory měl tvary lidského těla s černými křídly, sáhajícími od východu k západu, a zdálo se, že nesmírné ruce svoje vztahoval k nám. Ohlušující hrom přerušil ticho noční, když jsme dlouho bez pohnutí byli zírali na skvělý zjev, a hora vysoptila záplavu žhoucí lávy, země chvěla se jako strachem pod námi, zora vzplanula ještě krvavěji, ale v okamžiku počala blednouti a bledla až zhasla. S opětným tichem vrátila se zase hustá tma a opět mrákaly jí hvězdy mdle
