a úmysl svůj, jděte tedy a nežádejte více mé lásky.“
Byla se mezi řečí vzpřímila a stála hrdě přede mnou jako panovnice východu; oko její svítilo temně a jakási nadzemská velebnost sálala z celé její bytosti.
„Co mi zde pravíš,“ zvolal jsem, „jest čirou nemožností. Ubohá divko, ty blouzníš! Nepřebývá žádný duch, žádný běs v plamenech sopky, a kdyby tam byl, chtěl bych pustit se s ním v boj o tak sladkou kořist, jako ty jsi, Thorgerdo!“
V okamžiku tom zarachotilo to hluše jako podzemní hřmění, a zdálo se mi, že se celý dům slabě zachvěl.
Thorgerda sebou trhla. „Slyš!“ zvolala, „slyš, rouhavý! Hlásí se ten, jejž vyzýváš.“
„Nezastraší mne skuhrání větru,“ odvětil jsem s úsměvem.
Sotva že jsem domluvil, ozval se znovu rachot, ale silný jako lítá bouř, a tenkráte zdálo se, že dům se k pádu kloní; půda pod nohama zdála se, že se vlní jako voda. Thorgerda vyskočila, běžela k oknu, rázem rozevřela těžkou okenici, a na vždy zůstane mi nezapomenutelným, co jsem nyní spatřil.
Hustá tma zahalovala krajinu a mdle jen mrákaly jí hvězdy, když náhle široký oblouk měnivým jasem noc pronikl, sklenuv se přes celý obzor jako ohromný most; hned na to temenily se mocné proudy světla se všech stran a pojily se čarovně v nesmírnou
