Thorgerda zatřásla smutně hlavou. „Chybila jsem, pane,“ odvětila; „měla jsem s vámi od začátku mluviti, jako muž s mužem mluví otevřeně, upřímně, pevně a beze lsti a zloby. Učiním nyní tak, a rozejdeme se pak co přátelé.“
Hleděl jsem s udivením na ni; tak klidnou, důstojnou, smutnou a krásnou nebyl jsem ji posud viděl.
„Možno,“ počala po krátkém mlčení, „možno, že to, co se láskou nazývá, jest více než pouhou slabostí, že cit ten skutečně člověka blažit a jej šťastným učinit může, avšak nenáležím mezi tvory, kteří v lásce ukojení tužeb svých nalézají. Já cítím jiné povoláni, než státi se milenkou a ženou, a povolání to zdá se mi neskonale vznešenější. Vězte tedy, že zaslíbila jsem se duchu mocnému, jenž přebývá v plamenech sopky, a kterého někteří ďáblem nazývají a jehož pouhou jsoucnost jiní naprosto zase upírají. Netoužím po tom, podrobiti se muži, netoužím ani po tom, muže ovládati, duch můj práhne po vědomostech skrytých a svatých, ač je za nesvaté vaši kněží vyhlašují. Mluvě ptáků chci rozuměti a šumění větrů, rozmlouvati chci s bledými stíny, obletujícími noční dobou zapadlé mohyly, běsům chci vládnouti, již v samotách bydlí, a vnikati v tajnosti věčně planoucích hvězd: proto odřekla jsem se světa, do kterého marně mne vlákati nepřestáváte. Odhalila jsem vám nyní srdce svoje
