Obsah této písně dojal mne hluboce přes neumělý její tvar. Zahleděv se do tváře dumavé Thorgerdy, zpozoroval jsem, že i její srdce se vroucnějším, jemnějším citem než obyčejně chvělo, a umínil jsem si tedy, že ještě toho večera s ní vážně o své lásce promluvím. Chválil jsem nadšeně píseň Olafovu a pravil jsem poýšeným hlasem, že nikdy, nikdy nepochyboval jsem o vzácné šlechetnosti a o vzletném smýšlení žen na severu, že i tenkráte v ně věřit nepřestanu, když strojenou divokostí sebe samy očerniti se snaží. Po celý večer mluvili jsme o tomto předmětu, a po celý večer opírala Thorgerda jako unavena hlavu o sloup a seděla bez nejmenšího pohnutí jako socha. Když konečně vstala a jedna z žen velkou louč zapálila, by jí do komnaty její svítila, tiskl jsem Olafovi ruku a spěchal za ní. Dohonil jsem ji, když právě byla práh své komnaty překročila; stála uprostřed pološeré síně a hleděla na mne beze všeho překvapení, jako by byla očekávala, že za ní přijdu. Kývla, a dívka upevnila louč do železného svícnu a vzdálila se, nechávajíc dvéře na chodbu vedoucí dokořán otevřeny.
„Čeho žádáte ode mne?“ tázala se Thorgerda, tentokráte ale vážně, beze stopy vášně a divokosti. Bledá stála přede mnou s hlavou schýlenou a ruce měla křížem na prsou složeny.
„Ó Thorgerdo,“ pravil jsem měkce, „čeho žádat mohu jiného než tvojí lasky?“
