země až sřítí se v hučící moře,
hvězdy až spadnou do hltící tmy!
Ty ale, Sigyn, bělavá labuť,
směj se a zapěj radosti zpěv!“ — —
Valkýra domluví, kvapí dále,
zavane bouře sbor divokých žen,
zavěje větřík, slunce zazáří,
a před bledou Sigyn stojí Idun.
„Vítám tě, Sigyn,“ bohyně praví,
„čarovné plody nesu ti nebes,
jablka, věčné mládí jež skytnou.
Usuš své slzy, zmučená ženo,
rozkvítej krásou, jež potrvá na vždy;
vejdi v nebesa k věčnému kvasu,
bozi tě čekají nesmrtelní.“
Tak praví vznešená bohyně mládí,
před Sigyn postaví nádobu zlatou,
labutí perutě zašumí vzduchem
a sama s svým žalem jest opět Sigyn.
Chopí se zlaté nádoby jablek,
sype je bez vzdechu na holou skálu
a spěchá s nádobou v široký kraj.
Únavy nezná, bloudící Sigyn
putuje vedrem, bouří a tmou,
nestane dříve, až na kraji bezdna,
Loki kde snáší hrozný svůj trest.
S úsměvem tklivým přistoupí k němu,
celuje čelo mu věrnýma rtoma,
schladí je proudem tekoucích slz;
nad hlavou třímá mu nádobu zlatou,
chytá v ni pěnu chrlenou drakem,
a zmučený Loki upadá v sen.
Když nádoba zlatá až ku kraji plna,
vychází Sigyn z mrákavé sluje
a vylévá jedy v ječící moře.
Slina děsného hada tu padá
na líce boha ujařmeného,
Loki pak zařve, svíjí se mukou,
až země se otřásá v základech. —
