bych s pyšného čela ti plašila chmury,
zlatými strunami krotila vzdor?“
Domluví Sigyn, a zahučí bouře,
zaskuhrá vichřice nad krajinou,
divoké ženy s vlajícím vlasem
ženou se mrakem na ohnivých ořích,
smějou se blesku a rachotu hromů,
na perutích vichru pouští se v dol!
Jedna z nich kloní se nad hřivou koně,
plamenným zrakem na Sigyn hledí,
hřmějící hlas její ohluší bouř.
„Děvice smrtné, my spěcháme v bitvu
lačníce po zracích zsinalých mužů,
s mrákotnou smrtí již zápasících.
Přec ale stavíme chvátící kroky,
by zvěst naše těšila osiřelou.
Vyjasni zrak svůj, truchlící ženo,
jásavým zpěvem plň pustý svůj hrad!
S hrdé své výše, sřítil se Loki,
bozi jej přemohli, padlého jali,
a nikdy již více se nevrátí sem!
Odin jej soudil, sedící s bohy
pod přesvatým jasanem Yggrasil,
pod svatým jasanem tajůplným,
šumícím věštby staré co svět.;
Tam seděli bozi, soudili Loki
úpí teď bídný v podzemní sluji,
kam svrhl jej hvězdami věnčený Thór!
Střevy jest spoután vlastních svých synů,
jež v šeré sluji mu zrodila žena
z urputných obrů plemene.
Na tvrdé skále leží teď Loki,
zmije mu visí nad sníženou hlavou
a kape mu jedy na zmučenou tvář!
Svíjí se Loki pod ještěra slinou
a vyje, až propastí otřásá!
Zůstane v bezdnu, až slunce shasne,
