a nadšenější. Thorgerda sebou nehnula, hlava její stále spočívala na sloupu.
„Krásné jsou ty vaše písně,“ ozval se Olaf, „a třikráte blažena ta země, kde ženy, jako ony, které písně vaše oslavují, co růže kvetou a co hvězdy září! Avšak nemyslete, že zde u nás na severu jen čirý mráz a samá pustá skála. Slyšte píseň starou, dávno zapomenutou, kterou otcové naši zpívali.“
Zamlčel se na chvíli a pak zapěl hlasem posud silným, kterým byl někdy uprostřed nejlítější mořské bouře korábům velel, tuto píseň:
Sedí před bílým hradem Sigyn,
před hradem krytým zlatými štíty,
obrací zraky k oblakům ploucím,
dívá se v krajinu dumavým okem,
vylévá v dující větry svůj žal:
„Čnějící hory, kde obrové bydlí,
skaliny srázné, s nichž řeky se lijou,
doliny tmavé, kde doubravy šumí,
kéž byste kryly drtící tíhou
hluboký hrob můj, neblahé ženy!
Krásný jest Loki, choť můj, však zpurný,
krásný co dennice, stříbrná hvězda,
zlý však a zhoubný jak bouře a mor.
Nástrahy strojí bohům i obrům,
zradu jen snuje, podvody, zmar.
Po jeho boku muka jen snáším,
trýzeň a bol jsou údělem mým!
Sama teď sedím na vysoké skále,
pustý jest hrad můj a komnata má.
