Thorgerda nepřicházela nyní již do mé komnaty a já ostýchal jsem se po ní tázati. Tak minulo opět několik měsíců a síly moje byly se i přes truchlivou tvářnost chorobného života přece úplně vrátily; cítil jsem se zdráv a prosil jsem tedy Olafa, by mne dolů vedl do velké síně mezi ostatní obyvatele domu. Vítali mne tam srdečně, tiskli mi radostně ruce a v očích mnohého blyskla se slza budící vřelé moje díky. Seděl jsem nyní opět co večer u zářícího ohně, písně zaznívaly opět dlouhou síní a vše konalo se tak, jako dříve, než jsem byl na smrt raněn na své lůžko klesl. Thorgerda objevila se posléze též, byla opět jako jindy v smuteční svůj šat oděna, seděla opět tiše mezi sloupy runami pokrytými, ale neodvracela již plaše bledou svoji tvář, postihl-li jsem zádumčivý její zrak. Hledívala vážně na mne, ale nemluvila se mnou nikdy více než několik lhostejných slov.
Jednoho večera prosil mne Olaf, abych něco zazpíval, a vyhověl jsem tomu přání. Vzpomněl jsem si na jistou vroucí, něhyplnou píseň, které jsem se byl kdysi od jednoho z nejslavnějších truvérů přiučil. Budila všeobecné nadšení, i Thorgerda byla dojata, přestala přísti, podepřela zamyšleně hlavu o sloup, vedle kterého seděla, a zdálo se mi, že se na řase zamyšleného jejího oka zatřásla slza.
Paprsek naděje pronikal mi srdcem a zazpíval jsem rozechvěn píseň druhou, ohnivější
