ležel jsem jako v tvrdém, divokém snu. Nebyl jsem dosti silný, abych nabyl myšlenky neb jasné a určité představy, vše mihalo se jen matně jako stíny v osláblém mozku. Pozoroval jsem, že u mne Olaf sedává, zdálo se mi, že se nachyluje k mému srdci, aby naslouchal, zda ještě tluče, ale nedovedl jsem si mysliti, proč tak činí. Někdy zablesklo to v duši mé jako vědomí, ale takový zášleh duševní síly shasl opět záhy jako stopa padající hvězdy. Někdy vídal jsem ještě jiný obličej než Olafův, bledý a krásný, se zářícím jasným okem, s plavými dlouhými vlasy a pak vzdychal jsem a mučil se sebrati síly své, k jedinému slovu, k jediné určité myšlence, ale marně.
Přece uzdravoval jsem se poznenáhla, a přišla doba, kde jsem již určitě věděl, co se se mnou dělo. Přišla konečně doba, kde podepřen o rámě věrného Olafa jsem s lože vstal a k oknu popošel. Venku ležel hustý sníh a nebe bylo zasmušilé; byla již plná zíma.
Pomalu a zdlouhavě míjel mi čas. Dni byly pošmurny, vítr hučel a kvílel příšerně kol starého domu a noci byly bez konce. Připloužil jsem se někdy s bezsenného lůžka k oknu s touhou uzříti tvář přírody, uzřel jsem ale pouze bílý její příkrov, a nebe s hvězdami, ku kterému zrak můj úzkostlivě těkal, zdálo se mi býti černou slují, z které rudé, žhavé oči hladových vlků po kořisti slídily, a srdce moje mřelo pak dvojnásobnou tesknotou.
