a vážně na mne, schýlila se nad mou hlavu a vtiskla mi dlouhý polibek na čelo.
„Díky!“ zvolal jsem. „Nyní zemru rád.“
Thorgerda se vzchopila. „Ještě nezemři!“ zvolala, „slyš prve celou pravdu! Amisi, já miluji tě a proto chci tvou smrt. Ano zhyň, zemři! Budu na kolenou ležet a rány tvoje líbat, neb otevřenými krvavými jich ústy prchá život tvůj! Zhyň a buď proklet! Ty lstivě vkradl jsi se do mého srdce, ty’s zlomil odpor můj, ty’s zničil hrdou moji bytost, a proto nenávidím tě — ach, a miluji tě zároveň! Hnala jsem tě smrti vstříc, napustila jsem purpurné roucho potají šťávou čarných bejlí, která rozněcovala tě k boji; mísila jsem tutéž šťávu do vína tvých nepřátel. Stála jsem na pavlánu a jásala, když rány na tě pršely jako blesky mého hněvu. — Thorgerdu přiměti k lásce, to znamená zasvětiti se smrti. Chci býti volná jako duch, a láska k muži snižuje; býti mužem milována, znamená býti jeho obětí, býti v jeho porobě. Nuž tedy zhyň, zemři a sprosť mne svého pohledu!“
Olaf rozzuřil se znova, neslyšel jsem ale již, co mluvil; nová těžká mrákota valila se na mne, a poslední, co jsem zaslechl, byl srdce rozrývající výkřik Thorgerdin…
Po dlouhé měsíce zápasil jsem se smrtí, přibližovala se mně a pohrávala se mnou, jako dravec pohrává s obětí svou, ale vzdálila se opět a neschvátila mne. Po celou tu dobu
