Když jsem se probudil z mrákoty, ležel jsem na svém lůžku a byl již večer. Rány moje byly zavázány a vítězověnec ležel na mé pokrývce. Komnata byla slabě hořícím kahanem osvětlena. Vzdychl jsem z hluboka a někdo rozevřel pak záclony mého lože; v tom otevřely se dvéře mé komnaty a starý Olaf, bledý jako přízrak, vešel táhna cosi bílého za sebou, cosi třpytícího se jako hvězdy… Byla to Thorgerda, oděná v bílý stříbrolesklý šat, pokrytá drahokamy, tak jak jsem ji byl ráno viděl, zhoubnou bohyni záští, nepřátelům mým vítězství kývat. Bílý ten šat byl nyní rozedrán; Olaf byl ji prachem za sebou smýkal. Držel ji za bílé její ruce a plavé její vlasy byly kol pěstí jeho ovinuty. U mého lože trhl jí do výšky, a stála přede mnou zsinalá a děsná jako mrtvola.
„Ďáble, ďáble!“ sípal stařec, „zde, zde viz, co jsi spáchala!“
Sebral jsem veškeré síly své. „Můj drahý hostiteli, můj otče,“ prosil jsem, „utište se a odpusťte jí. Thorgerdo,“ pravil jsem pak k ní, „vy včera slíbila jste, že vítěze políbíte na čelo — prohlásili za vítěze mne, zde leží věnec můj. Nuž dodržte svůj slib.“ Stála bez pohnutí. „Thorgerdo,“ prosil jsem znova, „pospěšte — neb umírám.“
Thorgerda se vzpřímila, ruměnec polil bledý její obličej, odstrčila prudce svého otce a vrhla se na mé lůžko. Chvíli zaryla svou tvář do podušek, pak vstala, hleděla klidně
