bylo mi, jako by nepřátelé moji nenávist svou jako zbraň o kruté ty zraky brousili.
Pojednou cítil jsem ránu asi tam, kde vyšité stříbrné srdce se na purpurovém rouše blyštělo; padl jsem s koně k zemi, a vzduch se otřásl ohromnou bouří nesčíslných hlasů, rány na mne pršely a horká moje krev lila se proudem z mého těla, a jako mlhou viděl jsem, že purpurové moje roucho v cárech se mne viselo.
„Velký bože!“ zvolal jeden z odpůrců mých, „vizte toho muže. Pod nachovým jeho šatem neskrývá se žádný pancéř! Ozbrojeni bojovali jsme proti neozbrojenému!“
Nastalo hrobové ticho. Všichni klečeli kolem mne, někdo pozvedl klesající moji hlavu, byl to Olaf. Slzy kanuly z očí jeho na mou tvář.
„Můj host, můj host!“ zaupěl. „Ó vy jste ho zavraždili! Beze zbraně stál proti vám, proti vám oděným v nejtvrdší ocel!“
„Pane, my nevěděli o tom, my jsme nevinni!“ ozval se jeden z mužů pohnutým hlasem. „A veřejně před tváří boží zde pod širým jeho nebem prosíme umírajícího toho muže o prominutí. Slavně prohlašujeme jej za vítěze, za nejhrdinnějšího bojovníka nás všech!“
„Sláva mu, sláva!“ zahřmělo to z úst všech. To bylo poslední, co jsem slyšel. Mrak se spustil na mé oči a padl jsem do hluboké mdloby.
