Když konečně hlahol kotlů a táhlé hřmění trub od louky zaznělo, otevřel jsem dvéře, letěl kvapem se schodů, vyskočil na svého koně, kterého zbrojnoš můj za uzdu před domem držel, a s taseným mečem přihnal jsem se na louku jako bouř. Nikdy necítěná zuřivost burácela mi v prsou, neviděl jsem před sebou než samou krev a přál jsem si celý voj nejlítějších nepřátel a nejdivočejší seč. Když mne zahlédli na louce, ozvalo se všeobecné volání, výkřiky pomsty a nenávisti rozléhaly se vzduchem, zdálo se, že nejen já, ale všichni ostatní byli zšíleli. Vrhl jsem se proti muži stojícímu mi na blízku a bodl jej tak rázně a prudce, že ihned s koně spadl. To bylo znamení k počátku nejzuřivějšího boje, který jsem kdy spatřil. Neviděl jsem již ničeho a neslyšel. Zdálo se mi, že se brodím v moři krve a ohně, že se tisíce blesků s nebe na mne sype, že mi jakás potopa kolem hlavy hučí, že se země pode mnou boří. Píchal, bodal, sekal, bušil jsem stále před sebe, máchal mečem a sypal bez ustání nejurážlivější a nejvyzývavější posměšky na svoje nepřátele; zdálo se mi, že vše přede mnou k zemi klesá, jen jako mlhou a jako ve snu viděl jsem, že někteří mi v boji pomáhají proti přesile, a jako hrdý anděl temností stála Thorgerda kdesi na vyvýšeném místě a kývala nepřátelům mým, a bledý její obličej mi hrozil a jasné kruté její oči vysýlaly blesky, jako by mne zničit chtěly, a
