blesky zlata a vášně, zmizelo jako sen. Olaf chopil se mé ruky, vytáhl mne na chodbu a dovedl do komnaty, kde jsem spal. Tam zůstal se mnou až pozdě do noci, zamyšleně sedě v křesle, až jsem jej donutil, aby se na své lůžko odebral. Nežádal na mně žádného vysvětlení podivného výstupu s Thorgerdou, a nepověděl jsem mu také ničeho. —
Nespal jsem celou noc; viděl jsem stále Thorgerdu před sebou, jak při záři rudých pochodní, k shromážděným mužům mluví, jak nesmírná nenávist jí z oka šlehá, a jí slova jako jedem napuštěné šípy na jazyk klade; ale viděl jsem též, jak odcházejíc citem přemožena do náruče dívky klesá, a srdce moje šeptalo mi, že ta nenávist její ničím není, než posledním bojem, krutým, zoufalým, ale bezvýsledným proti lásce, nabývající v srdci jejím převahy. Ráno prohlížel jsem svoje zbraně, vyhledal purpurový šat Thorgerdin a oděl jej na nahé tělo. Ostrá a omamující vůně jakás vycházela z jeho záhybů, které jsem dříve nebyl pozoroval, zdálo se mi, že mi až do samého mozku vniká, a rozpalovala podivně moji krev, tak že mi v žilách nedočkavě kypěla. Velkými kroky chodil jsem po pokoji, zkoušel svůj meč, připevnil přílbici a čekal s nejsvrchovanější netrpělivostí na zaznění rohu, oznamujícího, že sedání počíná. Nevyšel jsem dříve z pokoje a mimo svého zbrojnoše nevpustil jsem nikoho k sobě, ba ani svého laskavého hostitele.
