a sláva vaše bude slávou mou! Sama ověnčím vítěze vlastní svojí rukou a moje rty pocelují čelo toho, komu nejpřednější zásluhu v tomto boji přisoudíte.“
Šílená vřava rozléhala se domem, ale hlas znějící nad bouři ozval se náhle mezi námi, byl to hlas starého Olafa.
„Čeho se odvažuješ, šílená?“ zvolal na Thorgerdu. „Ty mého hosta zuřivosti těchto mužů vydáváš? Ty myslíš, že připustím, by se naň řítili co zvěř, popuzeni jedem prolhaných tvých řečí?“
Thorgerda, bledá jako smrt, obrátila se tam, kde mne viděla stojícího opřeného o sloup.
„Mluvte, rytíři, sám, zda jsem lhala!“ zvolala na mne. „Řekněte, že přijdete na kolbiště bez purpurového roucha, a slova moje byla větrem, jenž vnikne, zašumí a bez stopy zmírá.“ Temné její oči bodaly se do mé tváře a rty její se chvěly.
„Přijdu v šarlatovém šatě,“ zvolal jsem, „já slíbil to a dodržím svůj slib.“
Thorgerda zajásala vítězoslavně. „Vy slyšeli jste, jak nás pohanil!“ zvolala, „vy dokážete, že jste hrdinové. Jdu slavověnce vít a srdce moje buší nedočkavostí přivítati vítěze!“
Opět rozléhala se bouř jejich hlasů celým domem, ale Thorgerda odcházejíc musila se podpírati o rámě jedné z dívek. Dvéře zavřely se s rachotem a krásné to zjevení, metající
