zda síla ještě v pažích vašich přebývá; chci zvěděti, zda posud muži jste! Odpusťte mým slovům, vždyť vím, že posud nenaučili jste se snášet urážku a výsměch cizince!“
Přestala mluviti, neb znělo to jako burácení hromu dlouhou síní, a mnozí trhali štíty se stěn a chápali se mečů, jako by se chtěli vrhati v boj. Na znamení Thorgerdino utichli opět a dívka pokračovala:
„V domě tom dlí host, přišlý z daleka. Připlul od druhého konce světa k odlehlým břehům našim. Došla ho zvěst o slávě tohoto ostrova, a připlul sem, aby viděl, zda pověst lichotí nám čili pravdu o nás mluví… A když viděl vás, když seznal naše mravy, tu usmál se a pravil: Pověst lhala, dětmi zdají se mi býti muži ti! Dychtím po tom, měřiti v boji se s nimi. A na posměch nám přinesl tento muž purpurové roucho, které přehodit chce přes krunýř svůj, abyste prý se nezděsili blesku ocele, aby se zdálo, že bez brnění zápasit se odváží s jinochy islandskými, ozbrojenými od hlavy až k patě v železe, a na rouše tom dal vyšít srdce stříbrné, aby hrotům vašim cíl naznačil s posměchem!“
Podruhé zabouřil vášnivý výkřik dlouhou síní a oči všech obrátily se ke mně. Thorgerda se zaradovala nad účinkem svých slov a bouří hučící zazněl tvrdě a jasně její hlas.
„Nuž, mužové islandští! dokažte, že jste synové dávných hrdin! Zítra nastává velký boj! Já budu přítomna, já budu na vás hledět
