stříbrnými tajůplnými runami protkaný, splýval jí s beder v dlouhých řasách. Jako královna kouzelnic stála tam pod temnou klenbou, ozářena šlehajícími plameny pochodní. Tvář její nebyla bledá jako jindy, zářila rozčilením, a oči její, vášní temné, hořely a sýlaly blesky. Chvějící se její rty cosi šeptaly, čeho ale v hluku slyšeti nebylo. Pozvedla velitelsky ruku na znamení, že si mluviti přeje, a hluk přestal okamžitě a hluboké ticho zavládlo v síni. Thorgerda učinila dva kroky ku předu, pozvedla obě ruce k hlavě a zaryla je do zlatých proudů svého vlnícího se vlasu; jako věštkyně stála chvíli se zavřenýma očima v dešti jisker, sršících z pochodní do větru, a pak počala velkým a hlubokým hlasem takto mluviti:
„Mužové islandští, buďte mi vítáni! Buď štěstí s vámi pod krovem otců mých! Žehnám krokům vašim, které vás vedly po stezkách k tomu domu, a blahořečím vlnám, které lodi vaše nesly k břehům toho zálivu. Vizte mne, mužové islandští! odhodila jsem roucho smutku, utřela jsem slzy svého oka, vyšla jsem z komnat, kde jsem truchlila, abych uvítala vás. Vy tážete se snad: Co vede dívku tuto v síň, kde muži hodují? Čeho hledá zde, kde pouze slovo mužů platí? Nuž povím vám… Mne vede uražená pýcha mezi vás, mne veda láska k domovině mezi vás. Chci zvěděti, zda stará krev bohatýrských předků posud v žilách vašich koluje; chci zvěděti
