Otevřenými okny valil se čoud hořících loučí do čistého jesenního vzduchu, a smích a zpěv četného komonstva, zaměstnávajícího se na lukách pečením celých volů, mísil se do šumu naříkajícího větru, jenž mezi skalami sténal a vlny zálivu proti břehům hnal, kde se s hlukotem rozbíjely v stříbrný déšť. Divoké toto okolí působilo na mne zvláštním kouzlem; bylo cosi velikého, bujarého v počínání těch polosurových mužů, v rázu těchto neuhlazených mravů a obyčejů, cosi hlubokého a dojemného v těch neumělých, ale nadšených jejich písních. Vše zdálo se mi jako podivný sen a porovnával jsem v duchu zušlechtilou jemnost našich mravů s chováním severních těch ostrovanů, když mne náhle ohromující výkřik všech přítomných vyrušil z tichého rozjímání. Vzhlédnuv nedivil jsem se jejich nadšenosti; sám byl jsem uchvácen pohledem, který se překvapenému oku mému jevil.
Velké dvéře na konci síně, ku kterým několik stupňů vzhůru vedlo, byly se rozlétly a mezi nimi stála Thorgerda uprostřed svých dívek, velké hořící pochodně nesoucích. Nebyla již v rouše smutečním; dlouhý šat ze zlatého brokátu jímal vysokou její postavu a labutí její šíj bělela se pod duhou nejrozmanitějších drahokamů, které i prsa její kryly a až na perlový její pás jako deštěm padaly; vlasy její byly úplně rozpuštěny a korunou z nejkrásnějších rubínů propleteny; šarlatový plášť, sněhobílou kožešinou vroubený a černými
