bledá a tiskla ruku k srdci. Zahlédla mne na prahu se zastavujícího a zastyděla se za své pohnutí.
„Vy si to rozmyslíte!“ volala za mnou a vypukla v divoký, hlasitý smích, který za mnou celou chodbou zněl, tak příšěrně, tak šíleně! Když jsem ale po schodech dolů kráčel, zdálo se mi, že smích ten končil zaštkáním. Jako blesk letěl jsem chodbou zpět, ale dvéře její komnaty byly pevně zavřeny a panovalo tam hrobové ticho.
Thorgerdy nebylo po dva dni ani viděti ani slyšeti. Temné záclony u oken věže byly spuštěny, tak že z venčí s žádné galerie ani se sousedních skal zraky moje do komnaty vniknouti nemohly. V průběhu těch dvou dní bylo v Nidaru neobyčejně hlučno a živo; se všech stran, po vodě a po suchu, pěšky a koňmo připutovali hosté. Jak hrdinské, silné, ba obrovské to postavy, tito ostrované! Chodby domu duněly pádnými jejich kroky a stěny se otřásaly hromem hrubých hlasů, když při zářícím ohni a při pěnící se medovině hrdinské svoje písně sborem zpívali. Velká síň v přízemku byla ozdobena lesklými štíty a přílbami, mezi kterými na obrovských železných svícnech nesčíslné louče rudě hořely, vrhajíce žhoucí svoje světla na zbraně a rozptylujíce takto částečně temné stíny ohromné té komnaty, z kterých se hlavy mužů s jasnýma, smělýma očima a vlnícími ryšavými vlasy, hřivám podobnými, až příšerně vynořovaly.
