turnaji onou zbraní bojovati budete, kterou já vám darují?“
Tak vlídně a tak dlouho nebyla Thorgerda ještě nikdy se mnou mluvila, a tonul jsem v slasti nad touto změnou jejího chování; ale brzy poznal jsem celé její záští a krutost. Obrátila se k stavu, kde purpurové roucho jakési leželo, zdobené jedině stříbrným srdcem. Mlčky podala mi ono roucho, a na moji otázku, co to znamená, odpověděla takto s temným pohledem: „Dovoluji vám, abyste na turnaji přílbu svou na hlavě měl a meče svého užíval a štít svůj nosil, ale nechci, byste tělo svoje jiným pancéřem kryl než tím, který vám zde podávám. Rozumíte dobře? Červené toto roucho jest jediným vaším brněním, chcete-li býti mým rytířem. Na nahé tělo vložte je a dejte se do zápasu s nejudatnějšími; to stříbrné srdce pak naznačí protivníkům vašim místo, kam jim bodati jest. Vlastní rukou připravovala jsem vám dar ten po celé léto a stříbrné srdce vyšila jsem k tomu cíli.“
Krutý úsměv hrál jí na tváři a oči její hleděly tak tvrdě a nemilosrdně jako ocel.
„Díky!“ zvolal jsem a políbil roucho, které mně podala.
„Vy chcete bojovati v tom krznu, bez krunýře?“ tázala se překvapeně.
„Vždyť tak velíte!“ odpověděl jsem a ukloniv se vyšel jsem z komnaty. Na prahu ohlédl jsem se. Thorgerda stála u stavu a podepírala čelo o jeho sloup; tvář její byla
