mou!“ Vyrvala ruku svou z ruky mé a chvěla se na celém těle.
„Smělče! smělče!“ to bylo vše, co ze sebe vypravila. „Nenávidím tě!“ dodala pak kynouc mi ještě jednou k odchodu. Nedbal jsem toho jako dříve.
„Co chceš ode mne?“ tázala se opanujíc se poznenáhla.
„Tvou lásku!“ zvolal jsem směle a chopil se opět její ruky. „Tvůj vzdor mne nezaplaší, chci s tebou zápasiti; jsi-li čarodějkou, nuž pak volej čáry svoje na pomoc, vím, že láska moje přece zvítězí!“
Thorgerda zasmála se divoce a zbledla smrtelně, pak ale opanovavši se vší silou stala se náhle vlídnou.
„Zápasit s ženou!“ smála se jako by nebyla rozuměla; „podivný to boj. Myslím, že hrdinnost svou lépe dokážete, pane rytíři. Za den, za dva bude dům náš plný hostů, na velké louce bude se slavný turnaj odbývati, a tam dokažete nejlépe sílu svojich paží.“ Pak zaleskly se oči její krutou, tajnou jakousi radostí. „Nemýlím-li se,“ pokračovala, „nosí rytíři ve vlasti vaší odznaky oněch žen, které obzvláště ctí? A ženy ty, zdá se mi, dávají rytířům takové odznaky co důkazy své přízně? Nuž, jste hostem v domě otce mého a chci vás tedy dle sil svých vyznamenati a vám zároveň příležitosti podati, byste dokázal, jak vysoce si mne vážíte. Svolíte k tomu, že na
